Jednoho chladného pondělního rána se mi nedal otočit klíč v zámku a skrz nové sametové závěsy jsem viděla svou tchyni, jak usrkává čaj z mého svatebního porcelánu – podívala se na mě a řekla: „Už tu nebydlíš,“ takže jsem se nehádala, odešla jsem, zavolala jsem jedenkrát a než se se mnou na parkovišti motelu setkal právník její rodiny, zbledl na jediném řádku na notářsky ověřené stránce.
Věděla jsem, že je něco špatně, hned jak se klíček odmítl otočit. Bylo chladné pondělní ráno koncem ledna, takové, jaké…